Jedno krásné ráno jsme s dcerou Klárkou oblékly vnuka Míšu a posadily ho na kočár doufajíce, že ten řvoucí ... děťátko bude chvilku zticha, vnučku Niki jsme oblékly do toho nejhoršího co jsme našly, neboť její záliba v krtčích hromádkách, kalužích a potoce je nám důvěrně známa, labradorovi Emě nasadili obojek a vyrazili jsme na procházku.Člověku by se občas hodilo rozdvojení osobnosti, neboť Niki utíká zásadně jinam než Ema, vytrácí se jiným tempem a vzhledem k tomu, že jedna musela vézt kočárek a drncat aby se eliminoval hluk jdoucí z něj, druhá nevěděla kterou ďáblici chytat první. Nakonec už se křičelo jen: Holky, k noze!!! Na volném prostranství se začaly obě malé honit. Niki něco našla, volala na Emu, ta k ní přiběhla, shodila ji na zem, sebrala jí to a utíkala co nejdál, pokud možno k potoku. Niki hulákala, že jí to Ema sebrala a čekala, až ji některá z nás zvedne. Po této asi půlhodinové smysluplné zábavě jsme se s Klárkou shodly na tom, že je čas se obrátit k domovu, neboť Ema už potokem proběhla a Niki vypadala jak růžové prasátko válející se v blátě. Kdybychom tak učinily, bylo by to moc fajn, ovšem já jsem vymyslela, že se ještě stavíme na nedaleké poště. To by nebyl takový problém, za normálních okolností tedy. Zatímco Klárka s vyjícím psem na vodítku a řvoucím miminem v kočárku honila Niki utíkající do silnice, já jsem vyzvedla 10 drobných balíčků uložených v jedné velké kartónové krabici. Vzala jsem před poštou Klárce vodítko z ruky a s oddechnutím, že to nejhorší je za námi, jsme vyrazili k domu. Za příznivých okolností je to asi 4 minuty. Ovšem v půli cesty se spustil liják. Žádné drobné kapky, bylo to jako když převrhnete konev. Ema se vyděsila, protože takový déšť byl pro ni nová zkušenost a jak tak byla na tom vodítku, neustále se mi motala pod nohama, nejčasteji přesně tam, kde jsem na ni přes tu obrovskou krabici neviděla. Pak usoudila, že když se schová za mnou, nebude tolik vystavena tomu hnusnému čemusi, co jí znepříjemňuje život. Takže mi skákala na záda a tahala za bundu. Když jsem ji pouštěla z vodítka, abych se jí zbavila, vrazila do mě tak, že jsem jen těžce hledala rovnováhu a věřte mi, že nejen fyzickou ale i psychickou. Prostě jsem klela jak pohan. Utíkala jsem domů odemknout, schovat úplně promočené balíky, vpustit Emu do jídelny a vrátila jsem se naproti Klárce. Ta zatím musela vzít do náruče Niki, která měla zakrytý obličejík ručičkami, zůstala zděšená stát a brečela. Druhou rukou otáčela kočár, do kterého valila voda a který neměl zaaretovaná kolečka, takže si jel kam chtěl. Vzala jsem Niki do náruče,přitiskla jsem ji k sobě a odnesla ji rychle domů, Klárka doběhla s kočárem a konečně jsme byli všichni schovaní před tím slejvákem, který ovšem jen co jsem zavřela dveře, skončil. Míšu jsem vytáhla z kočáru a pytle, utřela mu obličej, položila do postele a modlila se, aby byl ještě chvilku vyděšený a nepokoušel se z ní slézt, což se stalo jeho nejoblíbenější zábavou. Niki jsme vysvlékly a mokré oblečení naházely do sprchového koutu. Oblékly jsme ji a dali jí do ruky čajík, aby se uklidnila a konečně jsme se mohly vysvléct i my. Naše oblečení skončilo ve sprchovém koutě, aby voda mohla volně odtékat, boty pod topením, vysušily jsme vlasy a oblékly se. Pak teprve jsme se mohly v klidu rozhlédnout. Naskytl se zajímavý pohled. Zablácená Ema samozřejmě než jsme tohle všechno vyřídily několikrát proběhla celý byt a nevynechala postel a křeslo, přestože ví, že tam nesmí ani když je suchá. Asi se potřebovala zahřát a vytřít bláto a vodu, protože my jsme se zabývaly nějakými spratky a ne vysoušením Jejího Veličenstva. Všude špína a mokro a v tom se Niki v punčocháčích a se špinavou Emou přetahovaly o jakéhosi plyšáka až vata lítala. Když se nám podařilo obě zpacifikovat, uklidnit, vyčistit křeslo, převléct deky a vytřít podlahy, padaly jsme obě na ústa.
Venku mezitím vysvitlo sluníčko a konečně začal krásný den