Jen pár slov...
19:30 15.06.2006
S fotografováním jsem se setkávala už kdysi dávno, ale nějak mě nezaujalo. Snad proto, že jsem v době, kdy se u nás všude povalovaly foťáky a literatura o focení, měla na starosti malé dcery, takže když jsem dostala svůj první foťák, bylo mi už dost let, ale zase už jsem měla čas na blbnutí.
Jak jsem psala už v úvodu, moje první přístroje byly Photosmarty, které mi koupil přítel. Fotila jsem jen občas na rodinných akcích a o úpravách fotek jsem neměla ani ponětí. V té době jsem často povídala s lidmi na ICQ, Skype i MSN a tak se úplnou náhodou seznámila s Z.M., kterému jsem bůhví proč poslala pár fotek. Kdybych věděla, že on sám se fotografováním zabývá už dlouho, nikdy bych to neudělala, ale nevědomost hříchu nečiní…
Od té doby začalo neustálé deptání jeho hodnocením mých fotografií. Vůbec jsem nechápala oč jde, vždyť jsem mu posílala jen mou rozkvetlou zahrádku, děti, naše blbnutí o svátku čarodějnic a podobné ptákoviny a on mi psal o kompozici a zlatém řezu. Vzkazy typu: "Okamžitě smazat-neostré! Kde máš hlavní body pozornosti? Co jsem ti říkal o zlatém řezu?" mě přiváděly k zoufalství. Nicméně mě donutily přečíst si návod k foťáku, nějakou literaturu a pohlížet na svět malinko jinak. Když mi napsal, že mám svou fotku z lužního lesa vložit na galerii www.fotografovani.cz, byla jsem v šoku. Vůbec nic jsem o tom nevěděla a nikdy by mě nenapadlo ukazovat svoje fotky na veřejnosti. Ale nakonec jsem to udělala, takže právě on mě donutil víc se učit a víc se snažit. Tímto DĚKUJI.
Dalším zlomem byl první fotosraz. V té době jsem znala z galerie jen dva lidi a měla jsem z toho strach. Konal se ale kousek od mého bydliště a tak jsem si řekla, že pojedu a když se budu cítit trapně, prostě zmizím. Domů jsem odjížděla ale mezi posledními. Bylo mi moc dobře a poznala jsem spoustu fajn lidí. Přiznávám, že jsem svůj foťáček vytahovala z kapsy skoro tajně, protože mezi ostatními „obrovskými“ foťáky a brašnami s vybavením mi připadal nepatřičně. Ale pochopila jsem, že když se člověk naučí znát limity svého přístroje, může i on udělat slušné fotky.
Za tu dobu, co vkládám na galerii fotografování.cz, jsem našla plno dobrých kamarádů a na každý další sraz se moc těším. Nikdy se mi nesmějí, i když se ptám na úplné hlouposti a vždycky mi pomohou. Touto cestou jim všem moc děkuji. Jmenovat je nebudu, oni to vědí a vy ostatní se můžete podívat na http://pozitivni.web4photo.net kde všichni jsou.
Díky focení jsem se naučila milovat kraj, kde žiji. Až po koukání přes hledáček jsem uviděla všechny jeho krásy. Lednicko - valtický areál je krásná krajina a já doufám, že se mi podaří zprostředkovat tu krásu i vám.
Děkuji za vaše zastavení
Zdenka :-)
Jak jsem psala už v úvodu, moje první přístroje byly Photosmarty, které mi koupil přítel. Fotila jsem jen občas na rodinných akcích a o úpravách fotek jsem neměla ani ponětí. V té době jsem často povídala s lidmi na ICQ, Skype i MSN a tak se úplnou náhodou seznámila s Z.M., kterému jsem bůhví proč poslala pár fotek. Kdybych věděla, že on sám se fotografováním zabývá už dlouho, nikdy bych to neudělala, ale nevědomost hříchu nečiní…
Od té doby začalo neustálé deptání jeho hodnocením mých fotografií. Vůbec jsem nechápala oč jde, vždyť jsem mu posílala jen mou rozkvetlou zahrádku, děti, naše blbnutí o svátku čarodějnic a podobné ptákoviny a on mi psal o kompozici a zlatém řezu. Vzkazy typu: "Okamžitě smazat-neostré! Kde máš hlavní body pozornosti? Co jsem ti říkal o zlatém řezu?" mě přiváděly k zoufalství. Nicméně mě donutily přečíst si návod k foťáku, nějakou literaturu a pohlížet na svět malinko jinak. Když mi napsal, že mám svou fotku z lužního lesa vložit na galerii www.fotografovani.cz, byla jsem v šoku. Vůbec nic jsem o tom nevěděla a nikdy by mě nenapadlo ukazovat svoje fotky na veřejnosti. Ale nakonec jsem to udělala, takže právě on mě donutil víc se učit a víc se snažit. Tímto DĚKUJI.
Dalším zlomem byl první fotosraz. V té době jsem znala z galerie jen dva lidi a měla jsem z toho strach. Konal se ale kousek od mého bydliště a tak jsem si řekla, že pojedu a když se budu cítit trapně, prostě zmizím. Domů jsem odjížděla ale mezi posledními. Bylo mi moc dobře a poznala jsem spoustu fajn lidí. Přiznávám, že jsem svůj foťáček vytahovala z kapsy skoro tajně, protože mezi ostatními „obrovskými“ foťáky a brašnami s vybavením mi připadal nepatřičně. Ale pochopila jsem, že když se člověk naučí znát limity svého přístroje, může i on udělat slušné fotky.
Za tu dobu, co vkládám na galerii fotografování.cz, jsem našla plno dobrých kamarádů a na každý další sraz se moc těším. Nikdy se mi nesmějí, i když se ptám na úplné hlouposti a vždycky mi pomohou. Touto cestou jim všem moc děkuji. Jmenovat je nebudu, oni to vědí a vy ostatní se můžete podívat na http://pozitivni.web4photo.net kde všichni jsou.
Díky focení jsem se naučila milovat kraj, kde žiji. Až po koukání přes hledáček jsem uviděla všechny jeho krásy. Lednicko - valtický areál je krásná krajina a já doufám, že se mi podaří zprostředkovat tu krásu i vám.
Děkuji za vaše zastavení
Zdenka :-)
